Venecianka.

Ó dóže, moci tvé já směju se tak ráda

i tvému paláci a zlaté gondoli,

tvé bradě šedivé já, Benátčanka mladá,

já tobě směju se – zdaž srdce mé si žádá

koruny ze zlata, zdaž řízy sobolí?

Své nech si poklady, své šperky, zlaté hávy,

i víno Cyperské, jež třpytí se jak had,

i města, koráby, jež jméno tvoje slaví –

ó dóže, ty jsi jen přec stařec holohlavý

a hoch můj smědý je a hoch můj drahý mlád!

Má oko sokolí a havraní vlas dlouhý,

i páže obratné a malou gondolu –

ta nocí zářivé za sebou nechá prouhy,

když v Canal Grande my jak na peruti touhy

tisíci paprsky plujeme pospolu!

Jen jemu náleží můj tanec i mé zpěvy,

i oheň polibků a srdce vroucí tluk,

i bílý střevíček, i důlek tváře levý,

já celá jeho jsem, a noc tak málo zjeví –

a drahý Pietro jest čilý, bujný kluk.

Bez něho umírám, však jásám ve objetí,

a k srdci tisknu jej a líbám v čelo, ret,

a mučím žárlivě, až sáhne k rukověti –

ó s jakým plesem zas můj smích pak vstříc mu letí,

ó s jakou rozkoší v mé lokty klesá zpět!

Ó dóže, moci tvé já směju se tak ráda

i tvému paláci a zlaté gondoli,

já hochu milému jen náležet chci mladá – –

však páter Gianetto – když jen tak málo žádá,

za drahou mantilu – odepřít možno-li?