Venecie za jitra.

Jak jsi krásná, když se jitrem

v novou něhu odíváš

a kol pasu lesklý lazur

věčně věrných lagun máš,

když tvou hlavu diademem

zlaté slunce pokrylo,

a v tvé srdce nové žáry

bujna žití vylilo!

Žel však, žel ten pohled v slunci

radosť v trud mi obrací,

zdá se mi, když zřím tu radosť,

že tvé srdce krvácí,

slední krev že ještě cedíš,

zavražděna bez viny,

abys silou napojila

hynoucí své rodiny.

Zem má ale v kráse v bolu

tebe výše stojí – žel,

tiše nesla, tiše nese

útržků a hanných střel;

přijď a hleď v ty proudy slzí,

přijď a poslyš žalný ton:

tak umíral, zbaven všeho,

zpěvu král – král Amphion! –