Venecie za večera.

Jak dítě tiše spočíváš,

jež nezná svět ten strastiplný,

pod hlavou ranní vánek máš

a kolébkou ti modré vlny,

jež tichounce tě, drahá, kolébají,

a pěnné perly tobě podávají.

A víly hejčkají tě v snách

a pějí noční píseň svoji

a lehce tančí po vodách

krejíce v závoj hlavu svoji,

a matka tvá a otec, vzduch a moře –

ty rouškou halí se, a svoje hoře! –

V ten čas chci ven v ten vnadný ráj,

už veslo vede moje pěsť

a z hůry hvězdy pohlédaj’

a z dola obraz těchto hvězd

a po vodách už noc tichounce kráčí,

jen já tu ještě – pro vlasť – lidstvo – v pláči.