Věnečky.

Dívka u praménku sedí,

Věnečky dva uplétá,

Slze roníc na ně hledí,

Po milenci se jich ptá.

„Jdi, ty květu bělavého,

Do potůčka, budiž můj,

A ty červený, buď jeho,

Věrně vedlé něho pluj.“

Věnečky tu oba plovou –

Tluče srdce toužící;

Nepoznal snad lásku novou,

Ji ach věčně soužící?

„Vida! má mě na paměti!

Věnečky se scházejí:

O, již nám co neviděti,

Na hlavy je sázejí!“