VENI, SANCTE!

Chrám zachvěl se až k modré klenbě svojí,

kdy dětí nesčetných, jak květů z jara

se vyrojilo v jeho ticha hloubi –

a nachem zaplála mu okna stará.

Vše pestří se tu jako na lučině,

jak duhy na oblacích barvy smavé,

jak křídla motýlů na měkkém luhu,

kdy na květy si usedají hravé.

A retů drobných zbožný hlahol jásá,

výš v klenbu spěje, skřivánčí jak v poli,

kdy z jara nejprv pod nebem se chvěje –

a nezná žalu, z něhož srdce bolí.

Dnes oživli i všichni andílkové,

co na varhanách, na oltářích bloudí,

i na rty světic, Božích mučenníků

se v děti středu úsměv blaha loudí.

Co as v tom srdci dětí, Pane, dřímá?

Čím vzplane jiskra, vložená v jich duši?

Zda snivou hvězdou, nebo slunce zlatem –

či zhouby požárem jich cesty zkruší? – –

Dnes dětmi jsou... Je mladost jejich rájem. –

Až života meč, zlobou zanícený,

z bran jeho vyštve je v svět širý, dálný:

pak z celé duše zvolám za ně: „Veni!“