VENKOV

V paprscích záře hřející

je zřít se usmívající

z dum zahrad vlídnou vesnici.

A v klínu stráně vonící

sní hřbitov s prostou zvonicí,

jak slzy zvuky ronící.

Jen navečer, když měsíci

se klaní stromy šumící,

jdou krajem vzdechy toužící.

Toť kraj mé duše blouznící,

jež dumá v květů vánici

o láskách, touhách tisíci.