Ó, VENKOVANÉ!

Ó, venkované, chci vám stisknout ruku!

Rád vídám vás, když v město zabloudíte,

když v bledých lící směsi, vřavě, hluku

se vaše tváře mihnou rázovité.

Jak těšíte se, dětskou touhu v zraku,

zas na to vše, co viděli jste v mládí,

a rychleji než hřmící kola vlaku

jak vaše touha k staré Praze pádí!

Však podkůvkami dlažbu tepajíce,

vy jdete davem jako vytržení,

cos jako stesk vám lehá v smědé líce,

a čtu vám v očích: Ne, to Praha není!

Pak na chvíli vás orloj starý baví,

a přes most jdete – obraz Hradčan vzadu –

a krok váš volný, těžký, kolébavý

se šine vzhůru ke starému hradu.

Tu opřete se o zeď, hrad jež vroubí,

nechť slunce pálí v široké vám plece,

a na město se dívajíce v hloubi,

se usmíváte: Je to ona přece!