Venkovanka.

Jsem jen sprostá venkovanka,

A jsem tomu ráda,

A nad vísku mou si srdce

Více nic nežádá.

Byla jsem již v mnohém městě,

Byla jsem též v Praze,

Všude bylo ještě dobře,

Však jen doma blaze.

Venkov náš je roztomilý,

Co pak nám tam schází?

Tam nám radost, potěšení

Nebe samo sází.

Což můž milejšího být

Nežli víska klidná?

Zdaleka vás vítá

Co matinka vlídná.

Vše tu svorně spočívá,

Podle chyšky chyška

A u prostřed na vršku

S kostelíčkem vížka;

Všecko všudy veselo,

Nikde žádný smutek,

Podle sebe zahrádky

Podle plůtku plůtek.

Vískou potok ubíhá

V červených vrb stínu

Do rybníka pode vsí

Mezi volše k mlýnu.

Tu jest jenom znik a zdar,

Tu se vše jen množí,

Kam jen zhlédneš, uvidíš

Požehnání Boží.

Všady spatří známého,

Kam jen oko zhlédne,

Jsmeť z okolí celého

Jak z rodiny jedné;

A co máme, milení,

S velikými městy?

Jsou to kupy kamení,

Mezi nimi cesty.

Směsice tu veliká

Bídáků a pánů,

A každý z nich utíká

V naměřenou stranu;

Žádný se tu neohlídne

Na souseda druhého,

Věru tak jako by byli

Každý z světa jiného.

Ach venkov je přec jen rájem

Nevinného světa,

Každý mužský je též strejček,

Každá ženská teta.

Pak tu máme v každé roční části

Nový život a s ním nové slasti:

Jak na jaře sejde sníh,

Hned vše doma pálí,

Na sluníčko vyleze

Veliký tak jak malý.

Angrešt hned se zelená,

Zelená se louka,

A v háječku zeleném

Kukačka zakuká.

Potokem se housátka

S mateří svou brodí,

Po vejsluní kuřátka

Moudře kvočna vodí.

Tu si záhy zahrádku

Za chyškou vyklestím,

A pak si tam několik

Květinek též pěstím:

Měsíčky a macošky

V záhonkách mi kvetou,

A do nové rasošky

Řeřichy se pletou;

Fialu též štěpnou mám,

Krytou zlatým práškem,

A plůtek jest prorostlý

Ledvinkovým hráškem.

Modrý bez můj milený

Přes plůtek mi kyne,

V jeho vůni celinká

Zahrádka má plyne;

Rozmarinka za oknem

Roste s mojím štěstím,

A pod oknem růžinku

Červenou si pěstím.

Pro mne dost to krásný ráj;

Co chci ještě míti?

Violky mi dává háj,

Louka všecko kvítí.

Pak v té naší domácnosti

Máme vyražení dosti:

Když se hoši vracejí

Ponejprv z orání,

To je na ně od děvčat

Ze všech stran číhání;

Tu po dvoře lítají,

Jako plaché srnky,

U pumpy si plnějí

Žbánky, dížky, hrnky.

Potom pevně obsadí

Vikýře a schody,

Aby mohly uvítat

Hochy proudem vody,

A jak celá blažená

Se pak sběhne chyška,

Když se hochu vylila

Šťastně za krk dížka!

Vítání to děvčatům

Stejně hoši splácejí,

Když se ony ponejprv

Domů z trávy vracejí.

Na prvního dubna není

Žádný věrným přítelem,

Tu se, kdo se trochu jen dá,

Hezky pošle aprilem.

Sotva že máj první svítá,

Již nás nová radost vítá;

Chmura noční za denicí

Volně ještě ubíhá,

A tu se již po vesnici

Slavně hudba rozlíhá.

V komůrkách se tajně dýše,

Neb před oknem každé chyše,

Kde má hoch milenku svoji,

Opentlená máje stojí.

Kolik děvčat, tolik májí,

Na každinké fábor vlaje;

U každé pak hudba hraje.

Víska stojí celá v háji,

Tu hoch každý zasvětí

Máje svému děvčeti,

A kdyby měl hořké dosti

S myslivcem mít mrzutosti,

A kdyby snad pan polesný

S hajným seděl na lese,

Tak mu přece nejkrásnější

Břízu z stráně unese,

Ku máji ji připraví

A pak slavně postaví,

A když všecko spánek blaží,

Je své máje pilnou stráží;

Neboť táhnou nocí ptáci,

Kteří rádi máje kácí.

Pak když přijde velkonoc,

Tu se hledí na to,

Aby byli mazance

Krásné jako zlato,

Dívky všecko čistějí

Světničky jen kvetou,

Vajíčka se barvějí,

Pomlásky se pletou;

Prvním pukem podletí

Se tu tvorce chválí,

Kočičky se posvětí,

A Jidáš se spálí.

Tak nám jaro uplyne

Jako blazí snové,

Pak se leto přivine

A s ním slasti nové.

Jak se tu pak každému

Srdce blahem plní,

Když se před ním jezero

Zlatých klasů vlní!

Tu spěcháme do pole,

Nežli přijdou srpy,

Plesti vínky z koukole

A modravé chrpy.

V neděli však držíme

Pod besídkou schůzky,

A pak jdeme společně

Sousedu na lusky.

Když ve vedru plamenně

Celý obor plyne,

Tu nám z hájku mileně

Líbý chládek kyne.

List se žádný nepohne

A pěšinka pálí,

Tu se každý stromeček

A studánka chválí.

Ouvoz douškou mateří

Milostně zavání,

Cvrčků hlas se ozývá

Po celinké stráni.

V lesíku si holoubek

Spokojeně houká,

Slunečnice pyšně si

Přes plot na ves kouká. –

Obilíčko dozraje;

Za perlaté rosy

Zalesknou se na mezích

Naklepané kosy;

Brzo v celém okolí

Obilíčko leží,

Plnějí se stodoly

A stohy se věží.

Obžinky se slavějí,

Tancují i bosí,

A hned každý hospodář

Výše hlavu nosí. –

Tak nám blaze uplynou

Leta, krásné chvíle,

A již zase přivítá

Podzimek nás mile.

Tu se zase pomalu

Pole pěkně voře,

A drůbeř se prohání

Po rozsáhlém dvoře.

Zajíčkové čile si

V zelnišťatech hrají,

A na révách v lupení

Hrozny zlaté zrají.

Ze stromů se jablíčko

Uzralé již směje,

Kde písničku poslední

Pěnička si pěje.

Tu se v sadě ovoce

Počne česat čile,

Až se nám pak přiblíží

Posvícení milé.

Každý má cos nového,

Aspoň šátek, vestu,

A tu městští pánové

Najdou k nám též cestu.

Rukávky se naškrobí,

Hnětynky se pečou,

Hosté jako přadena

Ze všech stran se vlečou.

Tak se sejdou přátelé

Zdaleka i zblízka,

Stoluje se vesele,

Z oček se jen blýská;

Děvčata se těší víc

Zase na muziku;

Kde na každou čeká již

Více tanečníků,

Tak se u nás vytančí

Každý do sytosti,

Až sousedka udělá

Konec veselosti. –

Když pak větřík sychravý

Ze strnišťat fouká,

Tu si každý hospodář

Klidně z okna kouká.

Podškubou se husičky,

Opatříme dveří,

Nameleme pšeničky

A začnem drát peří.

Zatím celá příroda

Zponenáhla dřímá,

Až nám nové blahosti

Přináší zas zima.

Sníh když vůkol ukrývá

Spočívací světy,

Na oknách když maluje

Mráz stříbrné květy:

Tu se všecky shlukneme

U teplounkých kamen,

V nichž se celým praskotem

Ozývá již plamen.

A tu začnou vrčeti

Kolovrátky prosté,

A na cívkách kopeček

Za kopečkem roste.

Tu se lecos prohodí

O minulém letě,

O vídenském strejčkovi

A o pražské tetě;

Tu se také vypravuje,

Jak už u nás vůbec zvyk,

Jaké kousky provozoval

U Žandova Kovářík;

Jak své dobré paní mořil

Zlopověstný kníže Roul,

A jak divně hospodařil

V Krkonoších Rybrcoul.

O vánocích čarujem

S houskou, s rybí kostí,

Na tři krále s olovem,

S vodou v společnosti;

Co si každá ulejem,

To též každá máme:

Buď sedíme ještě rok,

Neb se ten rok vdáme.

Tu se šprýmy pomláskové

Dávají zas nazpátek;

Neb ten, kdo si nepřivstane,

Dostane hned mlaďátek. –

Masopust náš trvá též tak

Dlouho jako v městách,

Po příjemnějších však ale

Ubíhá nám cestách;

Třebas bylo bláta dosti,

Nežehráme na nebe,

Tančíme přec s veselostí,

Tančímeť jen pro sebe.

Ač nemáme žádných sálů,

Spokojím’ se s málem,

Každý nápěv jest nám hudbou,

Každá jizba sálem.

A třeba se v masopustě

Utěšeném nevdaly,

Počkáme na zprovod tak

Jako jiné počkaly. –

Večery jsou ovšem dlouhé,

Trochu dýl též spíme;

Až nás květ uvítá z lučin,

Pak se probudíme.

Jsem jen sprostá venkovanka,

A jsem tomu ráda,

A nad vísku mou si srdce

Více nic nežádá.