Venkovská idylka.

Již snopy všechny s polí odveženy,

a strnišťat jen lán se táhl v dál,

zelenou mezí přímo přetržený,

a cestou, na níž prach se pozvedal.

Vál vlažný vítr; bylo odpoledne,

kraj bez lidí byl, smutný, mlčící,

jen já jsem po té stezce neúhledné

ku vlaku spěchal k blízké vesnici.

Tu, kde jde cesta dolů v stráně boku

a k vesnici se táhne v nížinu,

proti mně – bledé chrpy v modrém oku –

děvčátko hnalo husí rodinu.

Šlo zpívajíc si cestou prachovitou,

a rozhlíželo v dál se na nivy,

teď zhlédlo náhle hůl mou sukovitou

a na mne upřelo zrak bázlivý.

Jak každý poet, já měl dlouhé vlasy,

jež větrem hnány, v čelo vály mi,

a svrchník můj – prost dávné svoji krásy, –

kol mne létal vzmachy mocnými.

Hned dítko bledlo, pomalu šlo k předu,

hned se mu líčko hrůzou růmění,

a udiven jsem čet’ mu v každém hledu

strach, prosbu beze slov a zděšení.

A kolem mne se v pole zatočilo,

a na hůl moji nyní zřelo jen,

a šeptajícím hlasem vyrazilo

dýchajíc sotva pozdrav: „Pochválen...“

Já potom zahléd’, jak se ohlíželo,

dál spěšně jdouc se svými housátky –

snad s holí tou mne dobré dítě mělo

za lotra z babiččiny pohádky!