Venkovské hřbitovy.

Ty venkovské hřbitovy prosté

mám okolo kostelů rád,

kde na hrobech kosatec roste,

jak musí se klidně tu spát!

Po práci a bídě a shonu

za dnů i za roků změn

ti mrtví slyší hlas zvonů,

jak každý je slýchali den.

Kol pole se černají za zdí,

zkad slyšet je skřípati pluh,

kdy lány se ořou a brázdí,

a píseň, kdy kosí se luh.

Přes zelené hroby a živé

i zapadlé po dlouhý čas

vždy varhan u svatosti tklivé

zní vážný a hluboký hlas.

A z chrámu, jenž vysoko pne se,

a otevřen dobrým i zlým,

se po hrobech, vůně pln, nese

ten modravý kadidla dým.

Ten přes mrtvé k nebesům letí,

v něm modliteb tají se dav

jich otců a dědů a dětí,

těch zlatých a stříbrných hlav.