Venkovské město.

Viz město bez pohnutí, štítů stěny

se pnou nad stromy s květem do běla,

kdes ulicí zní rachot bubnu zmdlený,

prach západem plá v oknech kostela.

Na náměstí, jak zastavím se v klidu,

hned nářečí mne poutá, ráz a kroj,

vše štěstí s každým procítím i bídu,

a s životem jich stálý, dlouhý boj.

A v stínu věže, který zeje tůní

přes domy v dálný obzor ztemnělý,

lip řada prochvěla vzduch sladkou vůní,

na římsy ptáci k hnízdům sletěli.

Kněz alejí tu přejde v černé kutně,

na hrudi uvadlou snět šumných lip,

s ním po boku jak před lety jde smutně

schýlený kantor, v ústech starý vtip.

Na domech erb, na bráně česká slova

tu zbyla jako rádlem zrytá mez,

a co tě baví, je snad škola nová,

v níž bují cizí řeči dávný rez.

Zde z konsekvence nevyjde duch města,

ve volbách, přáních, tužbách stále týž,

jím jedna z hřbitovu se chýlí cesta

a všecky pojí zrudlý Kristův kříž.

To město stojatou je vodou, hnije,

čpí ze všech koutů starý, přešlý řád; –

V něm slechneš – čas kdy v stvrdlé lebky bije,

– předešlé století se ozývat!...