VENKOVSKÉ VERŠE

Bláto, bláto, bláto,

nakašlat na to:

v blátě se stále brodit,

umírat, děti rodit –

to vy to, soudruzi v městech, přece lepší máte,

suché chodníky a portály zlaté,

pestré ulice, výklady bohaté,

a co vy všechno ještě tam nemáte:

tramvaje, auťáky, plakátů křiky,

blýskavá světla a mosazné kliky

a kina, kina, kina,

toť věru písnička docela jiná

než naše.

Docela jiná kaše.

My o svých věcech neumíme řečnit.

A u nás ty všecky krásy nejdou uskutečnit.

A –

proč bychom vlastně dál vám to vyčítali,

sobě i vám do očí lhali,

když víme, že není to pravda.

Dav bude to mít, co jenom sám si dav dá.

A my víme, že se díváte na parádu docela cizí,

zrovna tak jako naše ruce do cizích stodol sklízí,

že chodíte okolo cizích výkladních skříní,

že vy jste my, my – ne lidé cizí a jiní,

– kde lány řípy jsou i kde jsou komíny čnící,

všickni jsme pro cizí blahobyt stejní námezdníci,

vy, dělníci z fabrik v městě,

do kterých chodíte po dlážděné cestě,

i my, dělníci z vesnických domků,

kteří chodíme do práce alejí stromků.

My všickni děláme pro jiné, třída chudá pro třídu bohatou,

ale už nás žádné vlastenecké řeči nezmatou:

Pro všecky budou dělati všichni –

a proto každý hodně zhluboka dýchni

a zakřič, ať hlas náš všude se roznese:

Proletáři všickni, spojme se!