VENKOVSKÉMU GENIU.

Že genius je v tobě, vím,

ba, přesvědčen jsem o tom cele,

vždyť skoro každodenně zřím,

jak biješ o své pruty ztmělé.

Jak denně vzlétáš nadarmo,

jak tmou tvůj rozum vždy se kmitá,

leč tupá všednost pod jarmo

jak neúprosně tebe chytá.

Máš silnou vůli letět výš,

však předsudek tě záhy sráží,

tak hořkne tobě žití číš,

vše raní tě a málo blaží.

Tvůj vtip se bleskem klikatí,

však paradox tvůj letí za ním,

a jeden mžik ti pohatí,

co mohlo býti plápoláním.

Dnes jako kniha hovoříš,

ba, moh’ bys býti apoštolem,

leč při všem duchu živoříš

nad chudoby své schýlen stolem.

Jak nevíš, mně tě líto jest,

že v tupé živ jsi všední práci.

Óh, co nám takých, jak ty, hvězd

se utýrá a do tmy ztrácí!

Ba, hluboký mne jímá žal

a všetečně se musím ptáti,

když v hmotu genia Bůh spjal,

proč nedopřál mu vzplápolati?