Venkovský farář.

Měl bílou hlavu, jak když jabloň vzkvétá,

a pamatoval mnohá těžká léta,

ta léta, sníh kdy ležel v českém poli –

nač vzpomínat? Vždyť ještě dnes to bolí!

Vždy věrný lidu, neúmorný v práci,

zřel v stáří, jak se teplejší čas vrací,

jak luh zas kvete – třeba chudým květem,

a jak snad jednou lépe bude dětem.

Pak o vzkříšení, kdy zas pučí sněti,

tak neslyšel ho ještě nikdo pěti,

tak nadšeně, tak slavně, v mladé síle,

když zapěl v chrámě: Vstalť jest této chvíle!