venkovský vzduch

orlice vonná a temná –

plyne jak plynula,

chrudimka pod přehradou

se měkce zvlnila,

má domoviny tvář

zas letní ruměnec.

a jako země ta

dál po řádu svém dýcháš,

pelyněk vteřinný

klidně si do vína mícháš,

snad rodák toulavý,

snad psanec, běženec.

je potštýn laskavý,

dobrý je vápenný podol,

nefouká ještě ze strnišť

do chudých stodol,

v závětří cítíš jen matku,

nikoli macechu.

přesilou dýchá kolem

sám život obyčejný

nad povyk historie,

pach její lejný,

pohrdáš, vyčkáváš,

sbíráš se na mechu.

škoda je přeškoda

proplakaného času,

škoda je přeškoda

každého hluchého klasu,

nenaříkáš už, nekleješ,

kalen jsi na ocel,

starostmi chudé chalupy,

horečkou sálů a věží.

rodička zemře tentokrát,

o dítě, o dítě běží.

vyskočí z krve a ze ssutin,

prosíc tě o pocel.