Věnování.

Sám se svým citem, vzdálen světa všeho

Když v podvečer jsem v tichém snění sedal,

Rozváté když jsem z blahověnce svého

Oschlé již lístky v upomínkách hledal:

Vždy Musa věrná úkoje mé tísni

NEsmírné skytávala dumnou písní.

Každinkým bolu mého rozechvěním

Vynořil zpěv se z choré duše mojí,

I lyra má jej provázela zněním

Tím milotěšným, jež nám rány hojí.

Květ písní těch jsem pourovnal k sobě,

Oběť to, již teď posvěcuji Tobě.

Nuž přijmi je, ta dítka mojí Vesny –,

Ach! časně prchlé v Orkus zimy děsný!

Povzdechy mými jsoutě odkojena

A krví srdce mého pokropena;

Mých žalů jsou to naříkavé tÓny,

A bláze mé zvonící k hrobu zvony.

Tož přijmi je, ten dáreček nevelký,

Ku rozpomínce mnohých blahých chvílí,

U jichžto vzpomínání pěl jsem immortelky.