VĚNOVÁNÍ FR. BAUEROVI

Čas prchá kvapnou svojí vlnou,

že mládí přístavu nás unese

ve moře dál, tak nebezpečí plnou,

jež žitím zove se.

Co srdce mladé nám v duši klade,

to v života se zdrtí útese.

A ideály, jež v mládí vzplály,

života prosa otřese! –

Však vzpomínky, jež mládí budí,

oasou v něm jsou převnadnou,

ty nevypudí z naší hrudi

ten život mocí pražádnou.

Vzpomínky družné květy jsou růžné,

jež nikdy neschnou, nevadnou,

jež něhou, vůní v srdci nám trůní

svou krásou souladnou! –

Vzpomínkám těm já pomník píši

dle síly své jen přeskrovný,

já uvádím Tě v snů mých říši

a v její okres čarovný,

v němž moje duše ve sladké tuše

se leskne hávem královny!

Měj kvítí prosté, jak v srdci roste,

jen odpusť, že ten věnec není mistrovný! –