Věnování.

Když vídal jsem vždy v roli vseto

plát nádherně tvé babí leto –

jak jsem si přál, ó, podletí,

bych jednou aspoň z jeho nití

směl do svých snů tě přikouzliti,

než krása tvá mi odletí!

Já toužil, by i v mé plál knize

týž zlata svit, jenž ze tvé příze

mi v nivě hrál tam pod nohou...

A proto psal jsem ve dnech září

vše verše tyto – ve tvé záři –

a pod tvou modrou oblohou!