VĚNOVÁNÍ.

Na tichý domov, sídlo něhy,

na chvíle, jimiž lze se hřát,

na úsměv mrtvých, gesta lásky

mně zachtělo se vzpomínat.

Na dobu klíčení a vzrůstu,

kdy sluncem láska matčina

a rosou síla otce byla,

tak rádo srdce vzpomíná!

Jak nevracet se v době květu,

jak nepohlížet vděčně zpět?

Vždyť jsem jak ve skleníku tichém

jen láskou vypěstěný květ!

Květ, který vzrůstal ve zátiší,

jež posvětil svým žitím rod,

a rukám, které tam jej sely,

nechť patří též i jeho plod!