VĚNOVÁNÍ.

TY písně tady dávám ti, mé dítě,

v čas, kdy jsi byla žití na úsvitě.

Když byla’s plna štěstí, plna zdraví

a úsměv tvůj i pláč byl dětský, pravý.

V čas, který neznal žití stránku stinnou;

ty vzpomínky ti nikdy nevyhynou.

Kdy byla’s jako letní slunko vřelá

a jako květ a jako děcko celá.

Kdy sestrou začala ti býti matka

a ty’s jí šveholila slova sladká.

A otec tvůj, by ku práci se sílil,

když’s v noci spala, nad tebou se chýlil.

Těch slunečných i teskných písní řadu

psal otec tvůj už v chmurném listopadu,

Když pustnul sad, strom dávno přestal kvésti

a ty jsi byla celé jeho štěstí. –

Nuž, provoď tebe píseň ta, – kde jasná,

a v žití šťastna buď, – ó šťastná, šťastná!