VĚNOVÁNÍ

Nejstarší Ty dcero moje,

osud neblahý i blahý

přes práh domu otcovského

když mi odvádí Tě záhy;

zazpívám Ti na rozchodu

starou píseň o Vinetě,

o slovanské Atlantidě,

o zapadlém v moři světě.

Z moře vln a z moře báje,

z minula do budoucnosti,

kéž Ti mládí připomene!

Kéž jak most se Tobě klene!

Žes’ je klidné, šťastné měla,

jediná jest moje pýcha,

kterou nad vavřínu snítku

hruď má v blahém klidu dýchá.

Za náš práh ať prodlouží se

báje Mládí Tobě krásná!

Co svým zval jsem, dal jsem, dítě,

vezmi, jdi a budiž šťastna!