Venus Verticordia.

Ty, jež obracíš srdce

jak žnec žeň pokosenou,

dej, ať jsem vždycky dojat

a vždycky nadšen ženou!

Ty matko lidí, tvorů

a nesmrtelných bohů,

na srdce všech jež kladeš

svou vítězící nohu,

na které posud chvěje

se hořká moře vlna,

ó matko věčné touhy,

ó matko lásky plná!

Před níž se chvěla Sapfó,

o které Lukrec zpíval,

dej, ve objetí lásky

bych nikdy neumdlíval!

By všecky střely její,

jež letí z vášně luku,

se změnily mi v srdci

na písně ve souzvuku!

Dej, polibky by všecky,

jež na rtu by se chvěly,

med nesly pro mne pouze

jak na Hymettu včely.

Dej, aby stáří, když mi

číš mládí pukne v střepy,

se smálo ještě květem

jak jabloňové štěpy!

By hlava těžká vůní,

však srdce lehké bylo,

by tobě, světa paní,

se ve mně zalíbilo!

A v Orku stín když vejdu

stín matný k stínům druže,

i tu syp z klínu svého

mně růže, růže, růže!