VENUŠE MILOSKÁ.

Je mi, jak kleknout před tebou bych měl

jak před oltářem, vznešená a cudná

v své nahé kráse! Nejsi zář jen bludná

ni smyslů vír, křeč vášní horkých těl.

Jsi svatý plamen, čistých vznětů studna,

myšlenka božská planoucích jsi čel,

ty srdce zvedáš vzhůru v oblak běl

a nevláčíš je v kal, jenž slasti u dna.

Nechť vedle fauni, bakchantky a skřeti

se smějí, šklebí, řítí do objetí

a tančí, šílí jako v lesní strži:

Ty stojíš klidná nad vším, zázrak bílý,

tak hrdá, velká, vědoma své síly:

tvých rukou pahýl celý svět náš drží.