VENUŠE.

Ó, ty, jak zjevení jež sestoupla jsi s nebe,

jak v mramor zhoustlo měsíční by světlo,

sne, vidino, s níž jaro na zem slétlo,

je soumrak, podzim, cítíš, jak to zebe?

Ty, jíž sta ruk kdys řetěz růží pletlo,

jež v básníků snech žila’s, duší chlebe,

kol níž se všecko usmívalo, kvetlo,

ó, jaký osud smutný stihnul tebe!

Teď smědý Ital v koši má tě, chodě

od stolu k stolu hlučné po hospodě,

tě nabízí jak děvku v našem kraji.

A filistři tam při vyčichlém pivě

čár údů tvojich ohmatají chtivě

a za desetník tebe vyhrávají!