VENUŠE.

Ty zapřená a přece živa znovu,

ty s leskem večernice, když se stmívá,

v tvar nejkrásnější, v sloku básníkovu

buď zakleta a buď v ní věčně živa!

Když propasti své otevírá západ,

ty rozjiskřená oslňuješ zemi –

a to je vše, čím tebe mohu chápat,

že za tebou se řítím smysly všemi.

Že co je věčno ve tvém hmotném zjevu,

chci slavným slovem nad propastí schvátit

a bez nářku či hněvu, bez úsměvu

jak výraz věčna světu z tebe vrátit.

Noc moje krátká záhy pohltí tě,

i tvoje noc už v hloubkách lesů čeká –

leč bílá vzplaneš jindy na úsvitě

a vzejdeš jiným, svítíc do daleka.

To bude jitro nestřísněné slovy,

zas bude červen úrodný a zlatý,

my budem spát už pod slehlými rovy,

a naše jména zvukem bez podstaty.

A tehdy vzejdeš na východě skvělá

všem zbožňujícím nádheru a hmotu,

jak mysterium přeslavného těla,

jež v moji noc dnes bíle svítilo tu.

Ó pohanská má sestro vítězící,

plaň do záhrobí veškerým svým leskem,

buď naše tmání věčna zřítelnicí

v zem sešlapanou křesťanstvím a steskem!

V svět navrátí se po staletích svěží

snad i má bytost ve změněném tvaru,

a nade hroby, kde prach lidský leží,

zem bude kvésti ve svém věčném jaru.

A zas tě uzřím, obrozený z hmoty,

jak v dnešní večer planout nad závratí,

zas vítěziti budeš nad životy,

a zas tě budu vznícen zbožňovati!