Venuše.

Myšlénka v dětské snění utajena,

sen božský vnořen v tiché, třpytné moře,

v noc čistou padla poesie zoře,

a jejich plodem krásná, nahá žena.

Ty’s bohů láska, vesna vytoužená,

ty’s nepoznala božstva, lidstva hoře,

zdroj žití tvého z hlubin vod se noře

jest sníh, jest mramor, lilie a pěna.

Když nad oblaky kalich luny zkvetá,

já v pozdním antickém tě vídám snění,

tvá zář se kloní nad hlubiny světa.

A jako luna v světle svém se ztrácí,

ty sama sebou rozplýváš se v chvění,

a tělo tvé se v moře věků vrací...