Venuše.

Číš světla k zemi nachýlil

den mladý, kol se rosa třpytí,

červánek hvězdy rozptýlil,

a pouze jediná jen svítí.

Z ní padá mír mně do duše,

ta hvězda se jak oko dívá,

to hvězda tvá, ó Venuše,

tvá hvězda tichá, sladce snivá.

I patřím na ni s důvěrou

a potápím se v staré báje,

a vidím, s divou nádherou

jak sen mé duše v pravdu taje.

Ó paní lásky, na světě

ač nemáš, kam bys kladla hlavu,

ve matném lesku perletě

té hvězdy zřím tvou celou slávu!

Ó divný lesk a báječný!

zář vlasatic, jež nejsou více,

neb jak by zážeh sopečný

pad’ v aureolu do měsíce.

Tak měkký a tak utlumen,

jak vše by z něho vláhu pilo,

tak čistý, zářný, jak z pěn

tvé božské tělo vystoupilo.

Ó z tvojí tváře oválu

nach lehký tam se nyní ztajil

v lesk perletě a opálu,

div, o němž člověk věčně bájil!

Ó zázrak! záře plamenná,

to vlas ti padá s čela dolů,

zřím ruce tvé a ramena –

a cítím v duši osten bolu.

Tvůj zrak se na mne usmívá,

den roste a tvá hvězda smavá

již hasne a se rozplývá.

Mé duši soucit křídla dává.

Mne chápe radost nesměrná,

jak v chrám by noha kráčet měla,

kde stojíš velká, nádherná,

jaks vyšla z ruky Praxitela.