Venuše.

Kdo z pěvců viděl lákavý zjev ženy,

jejž dávné báje zovou Venuší,

jíž formy těla bílé z lehké pěny

na moři šírém byly vykouzleny

v Zefyrů vlažných jarním ovzduší?...

Nejkrasší ženu zřel jsem v noci divé

– po cizích krajinách se toulaje –

kdes v restauraci ruchem víru hřmivé,

při hudbě smyčcové a skotačivé,

ve městě Faiakův blíž Dunaje.

A v myšlének svých tajném, skrytém světu

jsem nazval moderní ji Venuší,

jí valčík chvílemi zněl s kyprých retů,

v dvou prstech držela si cigarettu

a zrakem bloudila kol v ovzduší.