VERDUGO.

S mlhavým křídlem listopad

na Bílou Horu s jíním pad’;

stojí tam Němci i Češi,

děla i jezdci i pěší;

stojí tam mnohý lidu voj,

za chvíli počne krutý boj,

slyšíte rachotit bubny?

Okolo Němců vpřed i vzad

běhá a svírá tlupy v řad

Verdugo, dobrodruh chlubný.

Přede dnem jižní hory svah

Poláky osul Teuffenbach,

při zbraně chřestu a zvuku;

Valonů hbitému pluku

kázáno ostřím dlouhých pik

rozrazit vzdorný Čechů šik;

příkop vzít, násep slézt srubný,

pokud je v ráži jeho lid,

tak Bukvoji děl, když vše shlíd,

Verdugo, dobrodruh chlubný.

„Vpřed, statní hoši, vpřed, jen vpřed,

udeřme zhurta v Thurnův střed...

Bravo! Teď vpadneme tady,

Anhalt kde bojuje mladý;

dbejte, by houfnic jen a děl

co nejmíň tábor Falcký měl,

prsten můj ten měj, nechť snubný,

i zlata hrst bych k tomu dal,

kdo steče násep,“ zavolal

Verdugo, dobrodruh chlubný!

Mocný byl útok v řady Čech;

cizáci mají na pospěch;

poledne v Praze už zvoní,

v zbraně hluk řehot zní koní;

kosy se lámou z dlouhých dřev,

ze svahů horských stéká krev,

úzkostně výkřik zní trubný;

prchají Češi tam i sem,

Anhalta vede zajatcem

Verdugo, dobrodruh chlubný.

V žoldácích českých zchátralých

úzkost a babský strach se zlíh’,

na všecky prchli už strany...

Slyš, v Praze zvoní! Snad hrany!

Ztracena česká korouhev,

z táboru Němcův šumí zpěv,

pyšně jak strom z jara dubný;

před Bukvou stál a zvěst mu nes’,

císaři Čechy že dal dnes

Verdugo, dobrodruh chlubný.

Darem měl všeho dost a dost:

dukáty, statky, mnohý skvost,

mimo co nakrad v té válce;

vojenským správcem byl Falce,

císařův dostal vděku list,

lotří však hanby nebyl čist

meč jeho svodorubný,

do hrobu padouch s hanbou kles’ –

v Čechách teď po něm sluje pes –

Verdugo, dobrodruh chlubný.

Takových sta k nám vzteklých psův

přiběhlo v dobách Mansfeldův,

již naše práva i žaly

ve Vídni zaprodávali;

již tyli z našich krve ztrát;

nejlépe bestiemi zvát

rod jejich hyenozubný,

po němž lid hyne tři sta let,

do sedmi pekel však buď klet

Verdugo, dobrodruh chlubný!