VERDUN.

Kraj smuten k smrti. Tráva zrezavělá

se snaží pokrýt půdy vývraty.

Zde kusy pušek... z drátů síť tu celá...

střel dutinky... a prasklé granáty...

A hroby... s malých křížků věnce visí...

na tisíce jich... zde hrst kamení,

jak mapa dí, vsí velkou byla kdysi...

a tam že městem... Onde znamení,

že výbuch strašný zasul ve zákopu

a pohřbil za živa řad vojáků...

cíl turistů to... vidíš zřejmě stopu:

ční z hlíny dosud špičky bodáků.

A tamo ony hrozné tvrze byly:

Vaux... Douamont... vzpomínky šedé, zlé,

tam L’homme mort. Slunce na ty Thermopyly

zdá rozlevat se znaveně a mdle...

Přivíráš oči... Krvavou zde chůzí

šla Historie... Poděšená zem

zde mlčí dosud v dojmu rudé hrůzy,

jak zřela by se v roce šestnáctém:

Stroj proti stroji. Proti tělům těla.

Vzduch krví čpí. Jí půda zbrocena.

Dál praská puška, kulomet. Hřmí děla.

A k nebi stoupá mlha červená.

Vsi hoří. Nebo jsou už zříceninou.

Do polí vryty černé hlubiny.

Hodinou každou po tisících hynou

strom, člověk, zvíře, květy, traviny.

Se skály jedné Nemoc, Smrt a Stáří,

v klín ruce složeny se dívají

v zmar živých živými v té pekel záři

a hlavami si v souhlas kývají.

Tak bylo tenkrát... Bezejmenným rekům

narvala tady Sláva laurů směs –

leč Zem tu bude k nejdálnějším věkům

jen hrůzou dýchat, jak jí dýše dnes.