VEREŠČAGIN.

Jak by byl štětec v krve smočil struze,

tvář války v celém děsu chyt a zlosti

a v nejstrašnější tvář tu po Meduze

střík nach svých barev, plný ošklivosti.

Sta mrtvol nastlal po zdupaném luze,

vrch lidských lebek vystavěl a kostí,

až křičelo z nich samo k lidstva hrůze:

Dost vražd a bojů, lidské krve dosti!

Tu válka jako šelma poraněná

v sluj zalezla svou, ticha jako pěna,

mžik čekajíc, by zařvala zas tichem.

Teď skočila a kusy jeho trupu

na mrtvol smetla zkrvácených kupu

s tak triumfálným chechtem, ostrým smíchem..