Vereščagin.

Krev, hroby v sněhu, lebek celé stohy;

to děsné víc než krásné, řekne mnohý,

však pravdivé to, dějin soud zas řekne,

a člověk dvacátého věku lekne

se toho barbarství, jež bez záchvěvu

v ten štětec kladlo barvy msty a hněvu.

Ó lidstvo, kletba tvá to neustálá,

po muse Danteho a Juvenala

zde nový soudce vstává, chvěj se v křeči;

on mluví v hrozné, kárající řeči

všem přístupné a bez všech komentárů.

Krev tvoje v horkém, kouřícím se žáru

se hlásí v tobě a o lidskost prosí,

o smilování. Zdraní lidé bosí

o hladu hynou ve závějích sněhu!

V nich trpíš ty – a věru nemá břehu

to moře útrap tvých! Ty obra krokem

jdeš veliké nad věků tmavým tokem,

ty stále konáš velkou práci ducha,

leč k vlastní krvi duše tvá je hluchá,

ty, hotovo vše v oběť velkou klásti,

nemůžeš upíra si s týla střásti,

jenž dusí, dáví tě a krev tvou střebe,

až země mokvá jí a rudne nebe,

ty války, hydry, nejsi s to se zříci.

Ó hrozná kletbo! hodna trestající

té epopeje krve, lebek, hnátů.

Zde rub je, lidstvo, tvého majestátu,

věk vynálezů, osvěty a snahy

v svém lůně živí, odchovává vrahy!

Jen umělec má odvahu a sílu

ti říci, lží jsou slzy krokodilů,

jež humanita roní, žert jen holý

jsou tvoje nemocnice, chrámy, školy,

lží všecko, co tvou vzdělaností sluje,

když válka jest, kterou on zatracuje!