VERGILIUS.

... „a trubkou zvučící“ – ne, tak to nejde...

„a trubkou zatroubil“ – oh, jaký nevkus...

Já neblahý! Hle, jaká trudná práce

ty hexametry mojí Aeneidy!...

Ten mladík, o němž ondy mluvil Horac,

ten Ovid, jemuž první plaché chmýří

obrůstá bradu jedinou jsouc známkou,

že tvář ta dívčí není ani chlapčí –

jaký to šťastný oblíbenec bohů!

Prý verše tak se jemu z duše řinou,

že ruka postačit psát nedovede,

i hovorům svým metrický háv dává

a zdobu tropů, jaké nebylo tu...

„a zvučnou polnicí“ – ba, to zní lépe,

však ještě schází přes půl hexametru

do celé řádky – bolestný to porod!

A řádky ty jsou jako medvíčata,

z nichž rodička jich jiné slasti nemá,

než že jsou tady; časem teprv musí

je učit chodit, olízat jim kožich,

by směla ukázat je světlu slunce.

A přece touží duch můj dnem i nocí

triumfem letět po národa retech –

však běda! Křídla, křídla, zdá se, chybí...

„a zvučnou polnicí“ – a říci „zadul“,

je matný výraz, tu se slyšet musí,

že troubeno je, tak to Homer mívá,

a nepovolím, dokud nezdaří se

zvuk v slova lapit... Hlava moje bolí,

a duše přece vzpíná se mi v těle,

páž vztahujíc po plodu Hesperidek –

co řek by as mi Ovidius onen,

kdybych mu útrapy své líčit začal?

Snad usmál by se, má prý dobré srdce,

snad vtipným způsobem by poradil mi

zanechat veršů – Horac vypravoval,

že duši upřímnou má jeho pohled

a vtipu dar... Jak ostatně se Horac

rozjařil obdivem a chválou jeho!

Ten střízlivý a posměvačný Horac,

jenž zřídka pokloní se cizí práci,

přebíhal tuto, pod platanem stinným,

kde sedím nyní, vykládaje živě

jak řecký paedagog, když unesen je

setkáním Odyssea s Nausikaou,

o lehkém chodu veršů Ovidových,

obrazů tanci, o svižnosti řeči

a slávě jeho, která chví už Římem!

Tak Horac, jenž mi potom čet své verše.

Ta jedna strofa jeho zní mi v duši

a duše bezpočtukrát denně pošle

ji na rty a rty vyslovit ji musí,

by duše znovu kořit se jí mohla:

„Mé básně budou čteny, dokud stoupat

Vestalkou provázený mlčenlivou

Pontifex bude stupni Capitolu,“

ó Foibe Apolline, dech se tají

při takých verších a mráz tělem běží

posvátné úcty... Jaká zář je v duši,

když ruka smí a může napsat tohle!

A jaké žití!... Foibe Apolline,

jak pastorek tvůj připadám já sobě

v srovnání s nimi... Takové mám chvíle,

že duše nad svou ubohostí pláče,

a jako žebrák, jemuž zlatý peníz

v dlaň upuštěn byl vzácným dobrodincem,

já šťasten byl bych, kdyby v také chvíli

kdos mimojdoucí, rolník, kupec, tulák,

jenž třeba ani jména mého nezná,

přistoupil ke mně, ruce dal a řekl:

– Jsi básníkem, já vím to, muži bědný – ...

„V polnici zvučnou třeskně“ – ano, zase slovo

přibylo tedy... Jaký muž ten Horac!

I Augustovi doved odmítnouti

hlásati chválu jeho ve svých ódách!

A když i chvilku pýchy mám – vždyť mívám

též chvíle někdy, kdy se jasně zdá mi,

že mince moje není kovem všedním –

jakmile pomním veršů Horacových,

hned moje vlastní sestárnou a zšednou

a plaše skrčí se před verši jeho.

Dnů našich duše dýchá v práci jeho,

co já se v zapadlý věk stále nořím

a chtěje z něho vyvážiti poklad

ztracených ctností, příkladů, a skutků

pro dnešní čas, jenž chabé lidi rodí,

jen tonu, klesaje vždy hlouběj ke dnu.

A Bucolica moje přec jen napsal

Theokrit lépe... A s tím slepým starcem,

jenž opěval svět hrdin, Olymp bohů,

zápasím marně... Jaký poklid kolem!

Hle, moře modrostí svou předčit touží

oblohy klenbu! Zlatý úsměv leží

na zahradách a nivách, na vinicích,

jež po Vesuvu bocích vystupují!

„Polnice zvučná opodál třeskem troubila hrozným.“ –

Konečně! Tedy zase hexametr!

A špatný není! To se přímo slyší –

troubila – vskutku, polnice tak výskne.

A verš ten není věru jedním z horších,

jež napsal jsem, to doznati si mohu...

Ennius, pravda, podobnou má řádku:

„Polnicí zvučnou potom taratantara troubil“ –

však zde se polnice až příliš slyší,

pak líp už, trubače si zavolati

a přikázat mu, aby na šest taktů

v polnici zadul, až sem předčitatel

ve čtení dojde a dá pokyn rukou!

Ničeho příliš – proto spokojím se

svým hexametrem v této prostší formě.

Mé dílo přece jenom valně roste.

Ó naděje, vy snové lidí bdících,

zda vyplníte se mi v kvapném žití?

Zda budu moci svinout spokojeně

poslední list své práce dokonané?

Ah, spokojeně! Verš, jejž teď jsem napsal,

zavrhnu zítra, budu hledat jiný –

můj trudný osud!... A přec rád bych složil

hotové dílo k nohoum Augustovým,

jejž po bozích ctím nejvíc na tom světě!

A dílo, jež by hodno bylo jeho

a hodno nadějí všech dobrých lidí,

jež čekají je... Ostatně ten Horac

tak neměl jednat vůči Augustovi.

Má dosti příčin býti vděčným jemu

jak já, jak jiní, jak Řím a svět celý.

A pokud trocha žití bude vězet

v mém slabém těle, žehnati chci vděčně

životu toho vznešeného muže.

I ten můj klid zde, žití bezstarostné

jsou darem jeho. Všem nám vrátil zdraví.

Zločinná bláznovství těch děsných válek,

jež obcí zmítala kdys za Maria

a Sully, Cinny, Pompeja a Bruta,

nemocí byla. Zdraví vrátil Římu

a Římem světu. Přičinlivý rolník

osije pole v důvěře, neb žádná

loupežná ruka už ho nepřipraví

o zlaté plody klidné práce jeho.

A kupec v míru bere se v kraj dálný

a v míru vrací se a v míru tráví

s rodinou svou zisk svého přičinění.

Polnice nebudí víc muže ze snů,

jen kohout zpěvem volá je zas k práci,

a mladí zase ukládají staré

po žití cestě k odpočinku v hrobě

a ne – jak zloba časů dřív to nesla –

že otec hrobníkem byl synů svojich.

Hruď matek nesvírá víc bolest předtuch

při popatření na kvetoucí dítky:

ne pro meč rostou, pro strádání vojny

a předčasný hrob v smutných cizích krajích.

A tohle vše že nevěděl by Horac?

Vždyť musí vidět, proč smí píti v míru

falernské víno, proč smí volnou nohou

zem tepati a objímati v blahu

Lalage svoji... Proč ta pýcha tedy?...

Najde-li Aeneis má jedenkráte

přijetí libé v očích Augustových,

pak odměněn jsem za své hoře dosti!

A věru dobře zní ten hexametr:

„Polnice zvučná opodál třeskem troubila hrozným...“