VĚŘÍM...

Vidím je posud... Oba.

Věrně tak po věky jdou...

Dávno jich nevidí doba,

oděné nahostí nádherou.

Jej vidím stkaného z ohně a krve a svalů,

ji vidím stkanou z ohně a krve a něhy:

královnu královen, krále králů,

nahosti sněhy.

Oči mé pátraly všady,

oči mé zmíraly hlady:

hruď jeho klenba je země celé,

bije v ní srdce touhy a vášně a činu,

jako kladivo o kovadlinu,

jako kladivo do ocele.

Srdce mé volalo do deště smutků,

do černých mramorů nocí, do zármutků:

vyšla mi v ústrety, jak měsíc mrtvým zátokám,

vzdušnými tanců kroky,

s nahými, rozzpívanými boky,

v písku mého srdce snů drahokam.

Vodotrysk plamenů lůno její bylo,

tmy nekonečna zapálilo,

ze sluncí největších,

z největších hvězd

v krvavé souhvězdí lásky se slilo.

Ňadra její z bolestí mých a snů jsou vytesána,

krve mé hladem jak moři oblita,

prstů mých poklady a rtů mých manna,

srdce a duše mé ulita.

Ňadra její jsou dva bílé dvory,

za nocí smutných kde rozsvítili,

aby těm, kteří přešli strže a lesy a hory,

hlavám umdleným

vším, ach, vším,

domovem byly...

Vidím je posud oba... Jdou...

Jako když země v pravěku

bez hříchu byla člověku

jedinou lásky nádherou.

Vidím je opouštět’ století tlící,

věčné a věčně se milující:

v sutinách kosmických světů hoří

věčného jitra krvavě zlatou zoří,

a jejich nahá těla,

kosmickou hudbou provroucnělá,

bělosti andělských křídel,

šlehají blesky slunečných, věčných zřídel!

Na kolenou, čelo až k zemi, se skláním,

v samotě rozjiskřené krve světélkováním.

Slova jako by zakleta v úzkost jednu:

tu tíhu milosti,

hoře a bolesti

že neuzvednu...

Duše má, olovnice,

vesmíru padá ke dnu...

A jako kdysi mne „Věřím v Boha“

nejdražší učila bytost tišící rány,

pokorná sestra Sedmibolestné Panny,

modlím se soumrakem dní,

modlitbu jedinou, poslední:

pohledy, které jak věnce z květů

na dráhy vrhám kosmických světů,

rozkoší tvoření, práce únavou,

života vírou jásavou,

života radostmi, které lhou,

bláhovým zářením všech snů vznešených,

objetím hodin zlých,

nezrozených slov nádherou v srdci zakletých,

pohrdou, pýchou, studem, odpuštěním,

bytosti celé zvonů zněním,

na prahu němé, zamčené věčnosti brány

tolikrát oklamaný,

na srdci, na duši bolavý:

„Věřím v Pohlaví“...