Věřím! (II.)

Věřil jsem v lidi. V nich zas božství hledal.

Naivní, nejnaivnější, jako děcko usměvavé

šel jsem světem světu vstříc.

Srdce své jsem nesl na retu i v oku,

každému je dával, čistý, bezelstný:

– Jsem přítel všech, jsem přítel tvůj,

zde srdce mé, ty své mi dej! –

Dosud srdce stůně z tisícerých ran,

dosud krví pláče, tolik zbodáno,

snad již nikdy zcela nezajizví,

(bylyť dýky často jedem kaleny).

Přátelství a věrnosti pobožnost májová

v sicilských nešporách dozněla hrůzně.