VĚŘÍM V BOHA.

Věřím v Boha, otce všemohoucího,

veliký Vesmír všeobsáhlý, nesmrtelný

a nezničitelný.

Stříbrnou kapkou rosy jsem na slunci Jeho se třpytící,

setřáslou jako květ na zem’ vichřicí

Jeho volného dechu.

Nahé semeno hořčičné z krajin zámořských přiváté,

Jeho kamennou vůlí na skalách holých ujaté

ve sporém mechu.

Zrnko písku jen poletující po poušti země

ve žhavém samumu horečné touhy a teskného snění.

Ke všem prosbám mým, modlitbám, strhané struny zakvílení

patří Jeho tvář nehnutá lhostejně, němě – – –

Věřím v syna Jeho, život svůj, jenž se počal v tajemné dílně

pramatky – látky,

která starýma, svráskalýma rukama pilně

upřádá zářivé niti

pro každé žití.

Věřím v život svůj, jenž se narodil v purpuru krve ze ženy matky,

která k smrti zděšena, úpějíc temně

vynáší jednou do roka, na své Veliké pátky

z otevřené země

poklad svůj sladký.

Věřím v život svůj, blesku svit jasný

v temnotách záhad tohoto světu;

meteor krásný,

který, podoben žhavému květu,

zlatými jiskrami touhy do oblak srší;

zahřmění krátké

nad hluchou propastí Času,

v kterou jak spálená zrna přezrálých klasů

mrtvoly naše neslyšně prší;

usmání sladké

z němého spánku vzbuzené hmoty

při lásky kvasu.

Věřím v život svůj tvrdý

jak spálené stráně

žulových hor,

jak shrbených štěrkařů mozolné dlaně,

jak vzbouřenců vzdor.

Zachycen tvrdou, do krve zbrocenou rukou

na jeho strmé, nad mořem zániku převislé skále,

do jejichž boků vlny sježené stále

hrozivě tlukou,

k velkému slunci s nadšením

vzrušených světic upírám zor,

trpě s mlčením

pokorné zvěře pod tvrdě lhostejným

Osudem svým:

Pod otců vinami,

podvodně vnuceným dědictvím předluženým,

tajemným zladěním klavíru před jeho otevřením.

Pod mládí horečkou, které zlákáno horami,

jejich čistými zřídly,

vzhůru se rozběhlo, aby, sraženo orla skalního křídly,

po stráních rozlilo do bodu varu

zahřátou krev;

které podobno mladému vínu

ve stuchlou sklepení hlínu

vydechlo sílu, po níž nadarmo volává teď;

které slaviti chtělo

sedm dní v týdnu veliké svátky, slyšeti hymnický zpěv,

zatím jen vestřiklo v kvetoucí tělo

Baccha a Venuše jed – – –

Věřím v Ducha svatého, všelidský rozum, slunce své jasné,

které, proťavši temnoty ranní

blyskavě břitkou, oslňující zbraní,

výš a výš vstoupá po čistém blankytu

k samému zenitu,

odkudž se pomalu navrací k zemi, až někde na stráni

její soucitné, k smrti úžaslé těžkými stesky

všeho poznání,

v krvi své rozlité shasne.

Velebný maják, z přístavního jenž pohoří

vrhá vstříc lodím potácejícím se po moři

mohutné blesky;

výstražné jiskření elektrického napietí

před bouří podzemních pudů;

kouzelný kámen

sršící do temnot oslepující plamen,

před nímž se schovává havět pitvorných bludů;

zázračný klíček, který vtisk’ do ruky slepému dítěti

bílý stařeček kouzelník, když mu otvíral tajemnou bránu

na tento svět.

Stříbrné zámky visící v nesmírné výši

z tajemných říší

na záhad kovovém lanu

jím otevře hned;

odemkne lehce železem pobité skříně,

které v své klenuté, stářím sčernalé síně

ukryla lakomá země – – –

Věřím v svatou církev obecnou, bratrství všech,

milosti boží velebný dech,

který nás ovívá dosud jen v nejsladších snech.

Jediné vzácné dědictví zločinných století

zemřelých bídně na loži hanby a prokletí.

Bližší a bližší záření hvězdy, jež, ze žhavých prvků soucitu

pomalu rodíc se, pojednou vyjde na jasném blankytu,

vyjde a úsměvem do dálek zazáří!

Hle, z vrcholků věží nejvyšších znavení hvězdáři,

bděním ubledlí,

z rána ji dalekohledy zahlédli,

blysknout se v mlhovinách;

s bolestně sjitřenou duší

ji blížit se tuší

proroci bloudící po pustinách! – – –

Věřím v Svatých obcování:

Když se noc, pozorná chůva dne, vlídně sklání

nad jeho kolébkou tichou, když zšeřené háje

v sny mu šeptají ukolébavé báje,

když hvězdy se dětská jak očka před stromkem vánočním nítí

a svítí a svítí,

když luna, přadlena tichá, v měkkých svých rukách

tiše tká průsvitné, zářivé niti

na horách steskem zamlklých, na zaslzených lukách:

Tu Svatí všech rodů a věků – dělníci tiší, již tesají

mlčky do skály žulové jména národů svých,

mučedníci touhy a práce, již, teprve bleskem sražení, klesají

na prahu dílen svých otevřených,

andělé boží, již v ohnivě planoucí zbroji

u bílých náhrobků rodů svých na stráži stojí,

aby je chránili před věčně hladovou obludou, časem –

ti všichni, vítězi nad smrtí, oblití světelným jasem,

tiše a radostně, bílé jak panny svatebních průvodů,

vejdou do mého domu, by spolu

se mnou zasedli k prostému stolu – –

Ó, královská hostina v chudičkých zdích!

Sladký vzlyk zadržovaného, vnitřního jásotu,

tiché přípitky celému životu

za nočních tich!

Radostné přilnutí mateřsky ochotných číší

k rudě hořícím rtům!

Kolébání se stříbrných loděk plujících do pohádkových říší

k nejčistším, nejbělejším snům!

Tiché záření bílého smíchu

krásné jak jiskření hvězd! – –

Ó věřím pak, věřím, že není tu smrti, není tu hříchů,

leč nadarmo, bez plodů šťavnatých kvést,

že neshasne plamen,

který jsme zažehli v chytlavém srdci svých dětí;

že ohnivé sloupy myšlenkového požáru

bez zmaru

do dálek letí,

aby po tisíciletí

očištěné se vrátily z cest;

ó věřím pak, věřím, že život náš věčným na zemi jest – – –