VĚŘÍM!

Hle, jasné slunko ranní za červánky vstává. –

Na staré, sešlé hradbě, jež se rozpadává,

já na Blaníku vrchu seděl v zamyšlení. –

Můj přítel opatrně v teplý pléd se halí, –

je chladný, pronikavý první oddech denní

a z údolí se k výši lehké mlhy valí.

Druh zapaluje doutník, rozmrzele dýmá, –

jej východ slunce, myslím, pranic nezajímá

a s výčitkou mně praví: „Co jsme přišli vidět?

Ty, snílku, možná toužíš probuditi reky,

již pod Blaníkem celé prospali už věky.

Ó, nech je dřímat! Snad by začali se stydět,

jak na světlo by vyšli v přežilém svém kroji!“ –

Já s úsměvem až k zemi sklonil hlavu svoji

a pravím: „Jakýs hlahol slyším dole zníti.

Snad rekové se budí?“ – Nasloucháme tiše. –

Toť píseň! píseň slavná! Nemůž’ klam to býti!

zní zdola stále silněj’, stoupá výš a výše. –

Toť chorál Táboritů! – Nasloucháme tiše...

V tom roztrhla se mlha a my uviděli

sokolskou četu stoupat na temeno hory.

Můj soudruh s ironií rozesmál se celý:

„Toť tedy“ volá – „ony českých reků sbory,

jež probudil už ze sna jara úsměv žhavý!

Ti dovedou lid k spáse? poroby jej zbaví?

A shaslou hvězdu slávy vyvolají z hrobu?

Ti osudu vstříc pevně nastaví svá čela

a odrazí tu jeho věčnou, divou zlobu?

Ti dokáží, že ještě síla nevymřela

i v pážích těch, jež poutá sto let řetěz kletý?“

Já za ruku ho pojal, děl jsem pevně: „Věřím!

pojď se mnou v jejich čety!“