VĚŘÍM.

Jen jedna píseň může pravá býti.

„Ač tropického jihu žhavé kvítí

tě omámí, že spit jsi jako vínem,

v němž kypí krůpěj krve Bakchantek,

ať Saharou jda pookřeješ stínem,

jejž vrhl v písek palem svůdný vděk,

ať sfinga bájná, jež tu trčí v písku,

tě k dumám pohne kouzlem hlubokým,

ať v ustrnutí zíráš k obelisku,

v nějž Hâfiz vepsal nesmrtelný rým,

ať Olymp celý s bohů krásou nahou,

že sotva dýcháš, zajme duši tvou,

a Léthe toužíš opiti se vlahou:

to vše je hlasem, který ozvěnou

jen zachvěje tvým nitrem malou chvíli,

a touha větší, jako holub bílý,

se snese k tobě a pohne ti rtoma:

mně stýská se, oh, nejsem, nejsem doma!

Však umění je, které nezná mezí;

leč tvořit ze sebe a sobě zas,

v tom vrchol pravý tvůrčí síly vězí,

tak řecký básník kráčel na Parnas,

a za ním sochař nesl svoje vlohy

a v pýše té své vlastní stvořil bohy. –

Té síly není víc?... Hle, skloň se k zemi,

k té zemi své, již stíní perutěmi

Slovanstva bílý orel široce,

a z každé hroudy, z každé brázdy vzplane

pro tvoje snění vděčné ovoce.

Ztad Vineta zas v nové kráse vstane,

jak dotekla se Kollárových strun,

ztad kosti vstanou tvojich bohatýrů

a v boji novém za volnosť a víru

na opuštěný vsednou znova trůn.––

Či neslyšíš, co každý kámen zpívá,

čím slavík v letní noci klokotá,

co v hradů ssuti do dneška se skrývá,

kamž sáhla kdysi burná cizota?

Či neslyšíš těch tužeb, snův a přání,

jež zaznívají z lidu tvého úst;

duch lidu jísti chce a k jeho ždání

máš odpovědi půst a zase půst? – – “

Kdo jsi, Ó smělče, co to mluvíš ke mně?

„Jsem dobrý genij“ – zní z úst jeho temně –

„jen jedna píseň může pravá býti,

jde ze srdce a za srdce zas chytí...!“