VĚRNÁ DRUŽKA

Všecko ztroskotáno, pusté spáleniště,

tvých kde býval tužeb, snů tvých kde byl dům –

život tvůj kde rostl, smrt a zkáza příště

jeviti se bude plachým pohledům.

Teplo domova kde hřálo tvoje údy,

mráz teď zebe, v trosky přivál sníh a sníh,

srdce tvoje sevřel ledovými trudy –

nelze uniknout jim ani na saních.

K smrti smutno je tvé opuštěné duši,

bolestně zrak bloudí v ohořelých zdech...

V tom jak přetichounký kročej šel by hluší,

jak by jiný k tvému přidružil se dech.

Jako vůně kvítí od něho se line,

pustotinu trosek zahřívá –

cítíš, k srdci tvému přišlo srdce jiné,

k bytosti tvé chmurné bytost zářivá.

V tvé již ruka její bělostná a hebká,

v oka tvého stesk zří jejích zraků jas –

zapomenuta již šklebná smrti lebka:

„Tys to, družko, se mnou zas, jak bývalas.

Teplem dechu Tvého sníh již zvolna taje,

v záři Tvého zraku zkvetou fialy;

bytost sklíčená zas k práci vzrušena je –

vím, zdi domu budou stát, jak bývaly.

Zřím, co ukazuje Tvoje ruka bílá:

osení a květy místo závěje,

místo mdloby zase poctivost a síla

putuje až k horám s Tebou, Naděje...“