Věrná láska.

Volali do boje s otčiny vrahem,

žehnal se junáček s otců svých prahem.

Matička kvílela, sestřička lkala,

milenka jediná po tichu štkala.

Poslední polibek, stisknutí ruky,

dívenka konejší junovy muky:

„Neběduj, nezoufej, budu ti věrnou,

dokud nás nevloží pod zemi černou!“...

Matička zemřela, sestřičky slzy

jak z jara vlažička oschnuly brzy;

jedno jen srdéčko v komůrce kvílí:

„Navrať se, navrať se, hochu můj milý!“

V daleké cizině náhrobek svěží,

a pod ním mladistvé srdečko leží.

V komůrce ubledlá děvuška sedá,

ráno i s večera miláčka hledá.

Na líci kvetoucí růže jí vadnou,

jako když v jeseni lístečky spadnou.

A kdy zas ptáčkové přilétli zdáli,

v zahradě hřbitova děvušce stlali.

Z daleké ciziny obláček letí,

náhrobek kvetoucí slzami světí.

Lehynký větříček do dálky vane,

nad hrobem junovým s poselstvím stane;

zapláče, zakvílí v mohyly květe:

„Což také lásky teď málo je v světě!“ –