Věrní v mále.

Nechť velebí své slavné syny,

své velduchy a reky svět;

však umějí nám velké činy

i naše srdce rozechvět.

Než, zda vše zlato, co se třpytí? –

Jsou rekové však tiší, skrytí,

jenž lidstvu v pravdě okrasou;

to ti, co v mále věrni jsou.

Ti neobětují své síly

za čestný řád neb za potlesk;

jim neurčuje jejich píli

žeň zisku nebo slávy lesk.

Jich život sebezapírání;

ti trpí, hynou nevšímáni;

však buď, jak buď, jim na tom dost,

že konali svou povinnost.

Chceš znáti je? Pak viz ty věrné,

jenž klidně cestou Boží jdou,

nechť lest a šalby licoměrné

i tisícův jsou zásadou.

Byť šlo i jen o maličkosti,

byť svět se smál jich spravedlnosti,

jim v srdcích vždy to zvučí přec:

Já byl a budu poctivec.

Viz dobrých otcův, matek snahu,

jich obětí, jich úsilí,

by miláčkům svým šťastnou dráhu

tím drsným žitím razili.

Co péče tu a lásky skutků,

co modliteb a často smutku

a mnohdy za vše starání

jen bolné, trpké sklamání!

Viz hrdinnosť těch pracovníků,

jimž Pán los těžký odkázal!

Jim za vši práci místo díku

den za dnem nese nový žal.

A přec duch jejich každodenně,

vždy udatně, vždy nezhroženě

zná volať vstříc všem útrapám:

Můj Bůh to chce! Já vytrvám!

A těmto rekům zvuč, ó písni,

již boj svůj vedou v zátiší

a jejich ducha v zlých dnů tísni

i nám dej, Pane Ježíši!

Pak nechť i hvězdy blaha blednou,

nás blažiť bude v smrti jednou,

že ty, jenž v mále věrni jsou,

chceš poctíť věčnou okrasou!