VĚRNOST. (2.)

Máš pravdu, i já mám věrného psa.

Ve dne mě provází, kam se jen hnu,

čte každé hnutí, náladu, rozkaz

z mé tváře napřed rozumným okem –

Na slovo poslušný, líže mi ruku,

když mu dám bičem.

Snad by i za mnou do vody skočil,

když toho někdy by potřebí bylo...

A kdo by řek’, že pes onen tehdy,

když jsem ho odvést chtěl od jeho pána:

Vzpjal strašně srst, až celá se chvěla,

zavrčel, zuby vycenil strašně,

oči mu sálaly nenávistí –

a nebýt zlobného vzkřiknutí pána,

že by mě jistě byl roztrhal vztekem?...

Ale teď zvyk’ – a o svém bývalém pánu,

myslím, že neví...