VĚRNOST JINOCHA.

Na hrobě milenky jinoch bděl,

A dnem a nocí pokoj neměl;

Než slunce vyšlo, on vyšel k ní

A jitro a večer trávil s ní.

Když růže vykvětla na jejím hrobě,

On kvítek vyrval a vzal si jej k sobě.

Ach, Mína věnec tam mi uvila,

A z hrobu ven mi kvítky posílá.

Byla noc jasná, a v půlnoční době

Jinoch seděl na milenčině hrobě,

A slze vzdychal: Buď s ní se sejíti,

Neb zde na hrobě jejím chci zajíti.

Věrnost není jen pouhý stínu kmit,

V mém srdci má pevný a věčný byt.

Odbilo dvanáct; – divoký hluk

Pod ním a nad ním hrůzně se vznášel,

Mrtvolů polouhnilých pluk

Z hrobů temných vzhůru na zem se vynášel.

„Kdo s námi bydlí, ten buď i náš!“

Tak šeptali k němu mrtvolů stíny;

Hroze se, vykřikl jinoch: Váš!

Váš na věky tam, kde tělo mé Míny!

Přiblíží se Mína: „Nuž, budiž můj!“

„Přijímám slib vyřknutý tvůj.“

Hle, tys to, milenko? Kde jsou oči tvé,

Co se skvěly co blesky brillantové?

Tvých lící růžových jarní květ

Tak záhy v hrobě chladícím zbled?

Kde perle v ústech? libý tvůj hlas?

Ukrutně změnil tě smrti čas!

Co však svět mi tento, když tebe nemám,

Já na věky tobě se věrně oddám!

I jal milenku za chladnou ruku,

Pevně jí pohlíd v odpadlou tvář;

I rozžala se měsíční zář,

On mnoho známých poznal v tom pluku.

Uhodila jedna; – těla klesla do jam,

A jinoch zůstal na hřbitově sám.

Vůkol pak zíral a oči vytíral,

Vidění noční sám sobě upíral.

Aj, toť byl pustý, divoký sen,

Kyž vyjde slunce na jasný den!

Vždy buď věrnost moje rovna sobě,

Však zůstanu doma v noční době;

Z hrobů chladný vítr zavívá,

A noc přítelkyní lidu nebývá.

Nastalo jitro i jasný den,

Jinoch zapomněl na noční sen;

Jasný slibu svědek na nebi bled,

Jinoch spěchal rychle k domovu zpět.

U města však dívka se krásná prochází,

Okouzlený hled jinocha ji provází –

Spatřiti tebe, jak blažená chvíle!

Tys vidina má, nyní jsem u cíle.

Tak vzdychal, dívku provázejíc,

Na hřbitov nikdy nepřišel víc;

Teď navštěvuje novou v městě milenku,

Adieu, ty dívko na hřbitově venku!