Věrný horal.

Třebas já byl hrad veliký,

mamka malá chatka,

přece bude moje milá,

milučičká matka;

ona lipkou plnokvětou,

já té lipky snítka:

už mne od ní neodloučí

ani vrahů plitka.

A nechť já jsem na Tokaji

síla hroznorodá

a mamonka po deštíku

na kolejce voda,

nesmí mně ji zlatulenkou

ani pánbůh s neba

udeřiti v sivou hlávku

údrobečkem chleba.

Třebas tatík vrbný proutek

nebo rákos v řece

a já hlaný dub na šporci –

on mi taťkem přece;

a kdyby mu krutí vrazi

hlavu chtěli bráti,

dám jim svoji, nemožno-li

jejich hrudí skláti!

Nechť já slunko na blankytě,

on jen uhlík v peci,

přec mu, chceli, v podnož dáme

skvost horoucích plecí.

Nechť já sokol s ostruhami,

tatík vrabík bosý,

nesmí pérce zcuchati mu

ani perla rosy.

Třebas já byl jako měsíc

bez laty a chyby

a můj bratr malučičkým

penízečkem z ryby:

přec s duškami srostlí budem

jak cimbuří týnce,

jak podvojná jaderčata

v jedné škořepince. –

Nechať rájem celá země

od pomoří k moři

a Slovensko kaménečkem,

co se v Hronci noří:

nechci ráje, nevyměním

jednu za ně hrudku,

kde můj otčík mozolivě

vystavěl si budku.

Nedám za svět za daleký

naše chudé pláně,

i kdyby mně za to dali

ty zvoleňské báně.

Nechci já jich, nechci zámků,

dvorů, luk ni polí,

milejší mi volný hlalol

s Tater pyšných holí.

Nechci, nechť by do jizbičky

do truhlic i suna

zlata skvost mně nanosila

dužotělná Runa,

nechť by i ta zemná paní

na písčitá lada

všecky všudy dary snesla,

co má od Kovlada.

Nic za Slovač nevyměním,

a já půjdu k seči,

za nejmenší, nejskrovnější

slůvko její řeči...

kdyby nebe líškalo se:

„Králem buď, kde koli!“

přece nechci, přece budu,

synem rodných holí!