VERONICA CYBÒ

Vy zahledli jste madonnu tu štíhlou

– a byl by div, kdybyste nezahledli –

s tím leskem studeného kovu v očích

dnes v chrámu Páně? Není klášternicí,

ač zasedla si mezi jeptiškami

– vždy jako socha mezi nimi sedí –

a klášter zbožných mnišek řadu roků

je asylem, jejž opustit už nesmí.

Toť Veronica Cybò, manželka kdys

jasného Salviati-Giuliano,

a v klášteře dlí od onoho rána,

kdy svému manželu a vévodovi,

jasnému Salviati Giuliano,

jak zvyklá byla po komorné svojí

koš s prádlem čistým pánu k převleknutí

a – že byl právě Nový Rok – i přání

a raní pozdravení posílala.

– Jak, příhoda ta že vám známa není? –

Oh, rozvířila celou Florencii,

kde stala se, a jako kruhy vody,

již kámen vzrušil, rozechvěla všechno,

kam plynula – a možno klidně říci,

že málo měst je v celé Italii,

jež krvavá ta pověst nezvlnila.

Však co vím, povím hezky od začátku.

Dvé krasších lidí Florenc neviděla

nad dva ty mocné o dni jejich sňatku.

Vévoda vysok, ušlechtilých lící

a pohledu, jenž o vzácnosti rodu

a vysokého postavení svědčil,

a madonna v svém brokátě a skvostech

šla vedle něho výškou rovna jemu

široká v hrudi, lesklých plavých vlasů

jak božstvo luzné, hrdé, nedostupné –

my udívat se mohli tenkrát na ně.

A přece záhy proslechlo se městem,

že vévoda zvlášť nijak bedliv není

věrnosti svému manželskému loži.

Byl kupec tehdy starý blíže mostu,

Cagnacci jmenem, vdovec, který vstoupil

v manželství nové s jistou Caterinou.

Já znal ji, drobná v postavičce, lících,

rolnička smíchu. A ta Caterina

jak uďála by velmožnému pánu

pohledem prvním rozesmátých očí:

jen spatřil ji, už jakby pozbyl smyslů,

ničeho neviděl než Caterinu,

o ničem vědět nechtěl nežli o ní,

a Caterina, jenom Caterina.

A Caterina měla dobré oči

a dobře slyšela a byla smíšek

a žena mrzutého starce kupce...

Tak scházeli se. Zprvu zřídka, tajně

a potom veřejně i okázale,

ba, Caterina šperky chlubila se,

jež vévoda jí dával v sladkých chvilkách.

Madonna vévodkyně dozajista

slyšela o všem, ale celé město

přísahat mohlo, že přec neslyšela.

Nebylo změny v hrdých jejích lících,

nic nehnulo se v kovových těch očích,

když jela ulicí v svém pyšném voze,

jenž růžovým svým sametem se zdál být

jak stvořen za podušku krásy její,

za podušku, kam nikdy neopřela

ramena bílá, natož ovšem hlavu;

jakoby císařovnou Němců byla,

seděla zpříma, nad vše povýšená,

kdo spatřil ji, moh jedině se divit,

že koruna se neleskne z těch vlasů.

A snad by bylo mnoho vody prošlo

řečištěm Arna, mnoho němých hodin

odletlo nesouc příhody a sběhy

osudů lidských tiše do věčnosti,

kdyby se nebyl naskyt případ tento:

V den sylvestrovský jela vévodkyně

v dóm na pobožnost. Manžel její přised

a zdálo se, že provázet ji hodlá.

Však zastavit dal u starého mostu

a z vozu vystoup, beze studu vešel

před zrakem jejím jako na potupu

v dům milenky své, ženy Cagnacciho.

A od těch, kteří byli toho svědky,

jsem pozděj slyšel, že se vévodkyně

v té chvíli zachvěla, a její oči

že širým úžasem se rozevřely.

Byl v službách vévodových bravo spustlý,

muž všeho schopný, ba, syn Cagnacciho

z prvého sňatku. Toho zavolala

madonna vévodkyně večer k sobě

a mluvila s ním. A jak jsem již řekl:

o Novém Roce ráno pozdravila

madonna vévodkyně pána svého,

po dívce komorné mu posílajíc

koš s čistým prádlem. Místo prádla našel

vévoda v koši hlavu Cateriny,

tu drobnou hlavu. Byla usečena.

A od té chvíle tedy vévodkyně

dlí v klášteře. Už nejde z něho na krok.

Už nikdy nespatřila svého pána,

svůj dům, své skvosty, kočáry a sluhy.

A Florencii. Žije v ní, jak žila,

by v jeskyni kdes na ostrově pustém

a jeskyně by byla světem pro ni.

Syn Cagnacciho lapen byl a souzen

a právem útrpným mu vynuceno

doznání vraždy. Pověšen byl potom

a po tři týdny visel na výstrahu

a za trest svého odporného činu.