VERSAILLSKÁ LÁSKA.

MNOHO jste jich milovala,

stále mlsný byl váš ret,

k smrti ráda tancovala

jste vždy tanec menuet.

A já znal jen jednu notu,

k níž jsem chtěl vás přiměti:

Voltairu a Diderotu

učil jsem vás z paměti.

Léta jdou a léta pádí,

život jest jak tance vír,

měli jsme se jednou rádi,

až jste ke mně děla: Sire,

dlouho neměl jste se k dílu

a teď jiný tady je,

pro menuet, pro quadrillu

život dal by. – Adieu! –

Mlčky šel jsem. – V služby lidu

všechen svůj jsem najal vzlet,

vy jste dále žila v klidu,

tančila svůj menuet.

Ač v mé hlavě dula bouře,

ze srdce ač tekla krev,

shromažďoval k velké vzpouře

pozvolna jsem lidu hněv.

Mozek pracoval i ruce –

pracovat teď začne kat!

Blíží se již revoluce,

jdu vás, madame, varovat.

Vaší běloskvoucí šíje,

na niž jsem kdys hymny pěl,

velice, ach, líto mi je,

raděj bych ji zlíbat chtěl.

Občan Capet (tak zvou krále)

sic vám dal svůj amulet

a vy mníte tančit stále

s ním svůj tanec menuet.

Občan Capet, věřte, madame,

v tůň se řítí neznámou.

Ha! to proto opět, hádám,

chcete stát se nyní mou.

Pozdě jest již! Nespokojím

tím se, co kdo odloží,

a též znovu být se bojím

pouze vaší podnoží.

Vašemu vás nechám světu,

neboť, madame, do roka,

konec bude menuetu,

konec bude rokoka!