Verše bez nápisu.

Plamenným ducha mečem

jsme pro hřích byli z ráje hnáni.

Jen všichni kujme na té zbrani,

a ráj si zase ztečem,

plamenným ducha mečem!

Ať touhy své zahodí sketa,

by málo vzít mu moh’ běh let:

já deru se na vrchol světa,

vždy hotov, padnout nejhloub zpět.

Vy básníci jste lidstva hromosvody.

Do země po vás bludné blesky bijí,

a v černém lůně, kde se maně lijí,

ta hrubá hmota v ryzí stydne zlato.

A třpytný hrot je sláva vaše. Za to

blesk bije do vás, lidstva hromosvody!

Kdy slunci nejblíž zem, nás zima souží

a parné leto, když mu nejdál krouží.

My chladni jsme, když lásku denně známe

a vzplanem touhou, kdy ji ztratit máme.

Jak zlaté páry v jarní čas

sny lásky vzhůru vanou,

a v chladných slzách dolů zas,

z mračného nebe skanou.

Jdu v boj za staré sny, za nové zas;

nezoufám si. Mou stezku hltá čas;

nad brazdou vesla moře se zavírá,

ať vichru podá se, ať se mu vzpírá!