VERŠE DŮVĚRNÉ. (I.)

Když rozvily se jarní květy Tvoje,

mé padaly již touhou po plodech,

však stejné naděje i nepokoje

a družné tuchy, tužby, ideály,

jež v duších z lásky k rodné zemi vzplály,

sny spolné o lidstvu i národech

nám obvíjely mladá srdce vzletná

jak úponkových věnců páska květná.

Dnes jeseň již Ti v dálku loudí ptáky,

a zima samo slunko vzala mi;

Dnes, poplašeny zlými bouřliváky

když chtějí prchat naše ideály:

táž úzkost vře nám v duších, bode, pálí;

nám srdce srostla svými ranami,

krev spolné bolesti je k sobě tmelí

a dokud bijí, nic jich neoddělí.