VERŠE DŮVĚRNÉ. (II.)

Brodem krve, běd a mučednictví

genius, jenž razí dějin dráhy,

vede lidstvo blíž a blíže k lidství.

O tom blouznil duch náš v mládí snech,

v knihách mudrců to četl záhy,

zřel to, patře v zašlých věků běh.

Nechť se upnou oči otevřené

do propastí, přes něž triumf dob

mosty závratné svým krokům klene!

Kostry hekatomb jim v bezdně stlely,

národy tam padly ve svůj hrob,

světlu vstříc však noví chodci spěli.

Pravěk dálný kde své báchory,

zjevy divoké svých božstev mísí

v mlžné losů lidských obzory,

až kde v ostrém jase bližší svět

v paměti nám boj i cíl svůj křísí:

jaké proměny! Jak různý vzhled!

Kam se děly ony příšery,

oslepivší v děsných slavozářích

druhdy rody zemské veškery?

Kam ta množstva lidských obětí,

ubitá kdys modlám na oltářích

nebo v plamenech a v prokletí?

Za vědecký zpyt i víru vroucí

kde jsou mučírny, kde sekery?

Kde jsou krutí, zatemnělí soudci

kdysi schopní ohav ordalií?

Kam se dělo peklo pověry

se svou rotou vášní, hyén, zmijí?

Kam ty pranéře? Kam ukrutnost

trestů pro zjarmené chuděry,

jíž byl velmož za své viny prost?

Nestvůrné kam zniklo právo pěstní?

Kam že krevní msta? Kam výsad pych?

Poddanství – kdy ctění jako čestní

bezprávných svých robů vyděrači,

nenasytně střebající z nich

zisk i rozkoš hltavostí dračí?

A kam zmizel přížeh otroctví,

Kainův znak, rmut hanby s tváře země?

Padlo lidokupců vojvodství,

zpod jich bičů vysvobozeno

dávno bílé jest i černé plémě.

Věno lidskosti, nám vrozeno,

okřídlilo včely v lidském úle;

nový duch dal sílu do ramen,

čest dal dílu, dělníku hlas vůle,

pevný práva štít i proletáři,

starých mezí zbavil ducha žen,

v ochranu vzal děcko! V jeho záři

zdůstojněli davy, kasty klesly,

vrstvy vrstvám vlást již nemohou

nadprávím a zvetšelými hesly.

Volně vzpíná chrámy každé víře

širá zem pod slunnou oblohou.

V člověku cit práva krotí zvíře.

A když smetla za tisíce let

křivd již tolik slabší lidstva část,

nebude-liž celý valný svět

nucen pudem týmž – svým božským darem –

všecky potupy a bludy střást,

všecku podlost bičů, pout a jarem?

V proudech dějin věčnou touhu zříš:

v pláň se slít jak v moře! Rovnost všem!

Tak chce lidský duch, a vždy chce výš.

Místo násilníků svévole

spolný řád chce opanovat zem,

přísný, na vševládném prestole.

Sváda jedinců, pře každá skrovná,

soků drobných každá úhona

smírnou práva moudrostí se srovná;

spory zlé a křivdy jedovaté

ztrestá majestátem zákona

věků svědomí dle smlouvy svaté. –

Tam však, největší kde sázka volá

k osudí, kde mezi národy

o to jde, čí křivdu právo zdolá,

tam že bude soudit zas a vždycky

místo blahé duchů dohody

hmoty běs, a selže vzestup lidský?

Tam že hořce zpláčí andělé

nad prohranou člověčenství zkouškou?

Vášně jen, vždy znova vzkypělé,

věnec vznešený že strhnou lidem?

Ó, pak zahalit jen černou rouškou

lidskou tvář a vyrvat před tím videm

ideál svůj v srdci bez naděje!

Kdo by žít a člověkem chtěl slout,

tak-li skončí lidská epopeje?

Nestačily bouřné oceány

slz a krve? Ztropí dravý proud

stokrát ještě znova zemské lány?

Smíru duch, všem spravedlivý, velký

že jen slabé zlomky sjednotí,

ale nikdy různé v lidstvu celky?

Z útrob země, s oblaků, z dna vod

strašné hromy střel až dohřmotí

dobám hynoucím svůj doprovod:

bude lidstva genius tím ubit? –

Hleď a slyš! Jsou zjevna znamení,

že se výsost lidská nedá zhubit!

Šepot mrtvých, živých strážný hlas

dí jak tajným dechem tušení

různo, zticha v ryčné vřavy kvas,

dračího že obra steré tlamy

k vlastní záhubě se vzplamení,

zalknou, spálí, stráví draka samy. –

Až kdys nové pokolení řekne:

„Lidmi jsme, nechť různých jazyků,“

před spravedlnosti božstvím klekne.

Nerozhodne násilí ni zášť

zdarů konečných ni zániků!

Pak, až Moudrost rozhrne svůj plášť

v útočiště národům, pak zbrání

zkáze těch, v jichž věrném vytrvání

od věků plod budoucnosti zrál!

Víře té se z dávna oddáváme

steskům naším hrot jen ona láme...

kéž, ó, kéž tak dlouho vytrváme,

až se splní její ideál!