VERŠE K RENANOVI

Tvá sláva, Říme, vzbouzí ozvuk šerý,

jak kámen padlý ve tmách do Tibery

se sypkých skal,

jenž, jako by se nedostával ke dnu

však hloub a hloub by dral se k nedohlednu

a zanikal.

Tvá síla mrtvá líbá všecky věky

a chlad i tíž se cítí ze Seneky,

zní dutě ret;

již proudům krve nelze, by se hnuly,

a přezírá se rozkaz Caliguly.

My zabíjet?

Tvá síla, Říme, enervuje, leká,

dnes úzkost jen se vrhá na člověka

tak jako had

a vzbouzí v prsou ohlas velmi šerý

jak kámen ssutý ve tmách do Tibery,

jenž nedopad’.